„Komenský prišiel medzi nás až neskôr“

                                                                      foto: naivnidivadlo.cz

V rozhovore s umeleckou šéfkou Naivného divadla a režisérkou Michaelou Homolovou sa dozviete o inšpiračných zdrojoch inscenácie Kabinet zázraků neboli Orbis Pictus, ako prebiehal proces tvorby, či o tom, ktorý zo živlov je pre ňu najpríťažlivejší.

Kde sa vzal prvotný impulz k vytvoreniu inscenácie Kabinet zázraků neboli Orbis Pictus?

Podnet prišiel od dramaturga Vítka Peřinu. Bavili sme sa o tom, že by sme radi vytvorili inscenáciu pre najmenšie deti, kde by sa im divadelným jazykom predstavil náš svet – javy, veci, bytosti. Objavovať všetko, čo nás obklopuje, či už prirodzene alebo stvorené človekom. 

Ďalším dôležitým impulzom bol nápad scénografa Honzu Bažanta inšpirovať sa starými kočovnými bábkarmi a ich panorám postavených na princípe Thatrum mundi. Ukazovali rôzne svetové objekty, udalosti, či prírodné zaujímavosti pomocou iluzívnych výjavov, ktoré sa obvykle predvádzali po predstavení marionetovej hry. Odtiaľ bol už len krôčik k prebádaniu sveta všetkých starých bábkarských trikov a kúziel a tiež k skúmanie objektov, ktoré kedysi tvorili základ zbierok kabinetov kuriozít. 

Všetky zdroje majú spoločnú túžbu po poznaní a prebádaní nášho sveta, ktorú, myslím, má v sebe prirodzene každý človek a najmä dieťa.

Inšpirovali ste sa učebnicou Jána Amosa Komenského. Čo vás na nej zaujalo?

Komenský prišiel medzi nás až neskôr. Spočiatku sme sa snažili predovšetkým o výtvarné a obrazové naplnenie jednotlivých častí inscenácie. Vedeli sme, že až budeme mať hotové obrazy, pridáme k nim i nejaký text, ktorý jednotlivé „kapitoly“ uvedie, okomentuje či doplní. Chceli sme sa vyjadrovať výstižne a jednoducho. Zároveň sme niekde podvedome tušili, že jazyk nemôže byť úplne obyčajný, ale mal by znieť trochu archaicky, aby to ladilo s vizuálnou stránkou inscenácie, ktorá odkazuje k minulým dobám. 

V pláne bolo, že Vítek texty napíše na mieru jednotlivým obrazom. A niekde v procese tvorby Honza vyslovil: “Ignis ardet, urit, cremat.“, čo je veta o ohni z Orbis Pictus. A bolo rozhodnuté, nebolo treba nič písať, náš text existoval už vyše tristo rokov. Samozrejme, že došlo k nejakým úpravám a Vítek aj niečo dopísal, ale základ tu bol a bol absolútne výstižný.

Komenského dielo je rozdelené do 150 až 153 tematických kapitol, ktoré obsahujú množstvo ilustrácií. Kniha oboznamuje čitateľa so základmi zemepisu, astronómie, fyziky, biológie človeka, živej i neživej prírody, umenia, etiky...Na základe akého kľúča ste pristúpili k selekcii jednotlivých tém?

Ako vyplýva z mojej predchádzajúcej odpovede – témy sme mali zvolené už dopredu. A to podľa jednoduchého kľúča – od živlov, cez prírodu, človeka, stroje až k vesmíru. Takže sme len našli tie správne časti textu a tie s malými úpravami priradili priamo k našim jednotlivým scénam.

Hlavnou témou inscenácie je objavovanie, resp. poznanie sveta prostredníctvom rôznych predmetov. Čo vás počas procesu tvorby prekvapilo? 

Inscenácia vznikala počas prvej vlny pandémie koronavírusu, v čase, kedy sme náhle zo dňa na deň nemohli hrať pre verejnosť, mohli sme „iba“ skúšať. Ale práve táto situácia spôsobila, že proces tvorby bol oveľa intenzívnejší a koncentrovanejší než obvykle. Ukázalo sa, že veci, ktoré by sa inokedy zdali ako nemožné, pretože na to jednoducho nie je čas (a niekedy ani energia), tak zrazu možné sú.

V inscenácii odkazujete na prírodné živly – vodu, vzduch a oheň. V čom sú pre vás príťažlivé?

Nepovedala by som, že sú pre mňa príťažlivé. Skôr ich vnímam ako absolútny základ všetkého. A keď chcete rozprávať o planéte Zem, musíte začať živlami. Aspoň ja si to myslím. A keby som si mala vybrať, ktorý zo živlov je pre mňa najpríťažlivejší, tak je to jednoznačne voda. A hlavne voda v pohybe – či už je to more, rieka, vodopád či potok, alebo dobrá teplá sprcha.

                                                                                  Za rozhovor srdečne ďakuje Mirka Košťálová

Rozhovor vznikol pri príležitosti festivalu Divadlo európskych regiónov v Hradci Králové 2021. Text bola publikovaný vo festivalovom časopise Hadrián. 

                                                           foto: naivnidivadlo.cz

                                                                foto: naivnidivadlo.cz

                                                               foto: naivnidivadlo.cz

,,Je to v podstatě deutsche Romeo und Julia“

                                                     Martin Satoranský, foto: osobný archív

Friedrich Schiller, nemecká dráma, Úklady a láska. Bolo to v roku 1963, keď mali diváci v Hradci Králové možnosť vzhliadnuť predstavenie tejto meštianskej trúchlohry. Po 58 rokoch sa Lujza a Ferdinand vracajú na dosky Klicperovho divadla. A kto iný, ak nie dramaturg inscenácie Martin Satoranský by mi poskytol odpovede na moje zvedavé otázky? 

Vy a Friedrich Schiller. Ako sa vyvíjal váš vzťah? Našli ste si k sebe cestu hneď, alebo trvalo dlhší čas, kým ste nadviazali dialóg?

S Schillerem jsme se celkem blízce seznámili už na škole. Naše pedagožka, dramaturgyně Daria Ullrichová, s námi jeho dramata celkem dopodrobna rozebírala. Úplně první zkušenost se Schillerem jsem ale navázal už dřív – bylo to skrze inscenaci Úklady a láska v Národním divadle, kterou režíroval Jan Nebeský a dramaturgyní byla právě Daria Ullrichová. To jsem samozřejmě nemohl tušit, že o pár let později mě budou učit a předávat mi své zkušenosti. Dalo by se říct, že náš vztah je tedy cyklický.

 

Keď začujem meno tohto nemeckého dramatika, vybavia sa mi dve asociácie: Úklady a láska a Listy o estetickej výchove. Aké sú vaše asociácie týkajúce sa Schillera?

Moje asociace jsou asi Goethe a Výmar. Básník a kolega, se kterým stvořil svá nejlepší díla a město, respektive divadlo, které značně ovlivnilo vývoj evropského divadla.

 

S Úkladmi a láskou som sa prvýkrát oboznámila na vysokej škole, počas prednášky o nemeckom divadle. Kedy ste tento dramatický text prečítali vy?

Bylo to už na střední a ten text byl v programu k inscenaci Národního divadla.

 

Na tejto meštianskej trúchlohre ma zaujal najmä vzťah medzi otcom a dcérou. On žije v obavách, že Lujza by mohla byť zneuctená. Rodič ju úprimne ľúbi, ale pri tej najmenšej príležitosti prejaví sklon k nedôverčivosti. Ako vnímate vzťah medzi otcom a dcérou?

Nejsem otec, takže se mi to posuzuje celkem těžko. Ve hře se v podstatě opakuje staré známé klišé „tatínkova holčička.“ Navíc je Lujza jedináček, takže si jí otec hlídá o to víc. Do vztahu Ferdinanda a Lujzi samozřejmě promlouvá i dobová konvence a to už se opravdu špatně přenáší do 21. století. Možná se mě ale zeptejte za pár let a to pouze v případě, že budu mít dceru :)

 

Hlavnou témou hry je láska medzi mladými ľuďmi, Ferdinandom a Lujzou. Nie je im však dopriate byť spolu, nakoľko pochádzajú z rozdielnych spoločenských a majetkových pomerov. Čo vás prekvapilo, resp. fascinovalo na ich vzťahu?

Asi to, jak rozdílně oba milují. Jejich láska je vroucí a upřímná, ale zatímco Ferdinand miluje totálně, bez kompromisů a destruktivně, protože pro něj je to buď láska nebo nic, Lujza se je daleko více vědoma svého postavení a všech problémů, které jí a jejím blízkým tento vztah do života přináší. Snoubí se tu dva různé přístupy – zatímco Ferdinand je romanticky hrdina se vším všudy, v Lujze už nacházíme předzvěst realistické až naturalistické literatury a dramatu.

 

Ferdinand sa často odvoláva na srdce, práve v ňom má ukryté všetky želania. Mnohí ho z toho dôvodu vnímajú ako idealistu či zasnívaného muža. Ako na vás pôsobilo jeho správanie, resp. hodnoty, ktoré vyznával?

Sebestředně. Sebestřednost a egoismus, to jsou první věci, které mě v souvislosti s touto postavu napadají. Hodnoty vyznává bezesporu sympatické, v podstatě odrážejí hodnoty Velké francouzské revoluce a zároveň i hodnoty, na kterých stojí dnešní liberální demokracie. Jeho přístup je ale velmi fundamentalistický – a každá myšlenka dohnaná do extrému se stává toxickou.

 

V čom podľa vás spočíva nadčasovosť tohto dramatického textu?

Pro mě je to bohužel postavení žen ve společnosti. A bohužel říkám proto, že je to vskutku stále aktuální. Netýka se to jenom Lujzi, která je zneužívána prakticky od začátku do konce, ale i třeba Lady Milford, která je v podstatě pro všechny jen objektem a předmětem urážek.

 

Čím to podľa vás je, že divadlá často siahajú po Úkladoch a Láske?

Je to dobře napsaná hra, jsou v ní skvěle napsané dramatické situace. Navíc je to příležitost pro celý soubor – pro každou věkovou skupinu se tam najde skvělá role. A příběh lásky a zrady bude atraktivní vždycky – je to v podstatě deutsche Romeo und Julia.

 

Prečo ste sa rozhodli obohatiť dramaturgiu Klicperovho divadla v Hradci Králové práve týmto titulom?

Hra Úklady a láska se v Klicperově divadle hrála naposledy v roce 1963, takže bylo fajn jí divákům v Hradci znovu připomenout. Navíc se nám v divadle sešli dva ideální představitelé Ferdinanda a Lujzi. Kryštof Bartoš a Anička Peřinová se znají už od studií DAMU. Spolu se mnou jsme tvořili jeden ročník a tak se takové spojení úplně nabízelo.

 

Aké ,,úklady" číhajú na dramaturga, keď sa mu dostane do rúk meštianska trúchlohra?

No asi nejvíc úkladů spočívá v tom, že je to právě truchlohra měšťanská. Pracuje se v ní se společenským uspořádáním, které je dnešnímu člověku na hony vzdálené. Třídní rozdíly sice existují i dnes, ale nejsou tak markantní a i dobová morálka byla úplně jiná. Člověk tak musí najít výrazný inscenační klíč a přijít na to, jak hru příblížit dnešnímu divákovi, kdo by byli Lujza, Ferdinand, Wurm či Milfordová dneska.

 

Mohli by ste priblížiť proces tvorby tejto inscenácie? Premiéru mala nedávno, 11. 6. 2021.

Bylo to dlouhé – to asi nejlépe vystihuje celý proces. Inscenace se i kvůli covidu zkoušela s přestávkami skoro 8 měsíců. Práce to byla ale docela příjemná, na druhou stranu, asi nedokáži říct, jestli byla něčím výjimečná oproti jiným zkoušením, která mám za sebou.

 

Úkladmi a láskou sa uzatvára vývin meštianskej trúchlohry v 18. storočí.  Aký máte vzťah k tomuto žánru?

Jak to říct – moc nemám. Některé hry z období Sturm und Drang mě baví, jiné ne, většinu je obtížné dneska hrát. Navíc můj vztah k těmto hrát se často s léty mění. Před pár lety bych nedal dopustit na Emiliu Galotti, dneska si říkám, proč jsem z ní byl tak nadšený a za rok zas budu mít nutkavou potřebu tlačit ji do repertoáru.

 

Čo vám napadne ako prvé, keď sa povie „divadelný festival“?

Hodně práce! Ale i oslava konce sezóny, inspirace, setkávání. A pro mě osobně je to i počátek jednoho krásného vztahu. Svou současnou partnerku jsem poznal právě na festivalu, během něj jsme se dali dohromady a celé je to krásné a zalité sluncem :)

 

Pamätáte si, kedy ste prvýkrát navštívili Medzinárodný festival divadla európskych regiónov v Hradci Králové?

Poprvé to bylo tuším v roce 2012, kdy jsme v rámci Open Air programu hráli s kolegy z divadelního uskupení Oldstars Caligulu. To představení nedopadlo vůbec dobře :) V následujících letech jsem se festivalu jako „herec“ ještě několikrát vracel, jednou jsem dokonce přivezl i inscenaci ve vlastní režii. Tehdy by mě vůbec nenapadlo, že někdy v budoucnu budu spolu s dalšími lidmi dávat dohromady jeho program.

 

Ste členom dramaturgickej rady. Čo všetko spadá do vašej kompetencie?

Je to hlavně výběr inscenací. Jelikož jsem dramaturg Klicperova divadla, hledám v Evropě i v Čechách inscenace na naše dvě scény – tedy Studio Beseda a hlavní scénu. Spolu s kolegy z dramaturgické rady se snažíme poskládat program tak, aby se v něm objevili určité průsečíky, nebo programové cykly, což se letos povedlo a určitě v tom budeme pokračovat. Dále je to příprava testových materiálů do programu apod.

 

Ako vnímate existenciu festivalových časopisov?

Je to skvělý prostředek, jak zjistit, co se na festivalu děje. A z dob, kdy jsem jezdil na festival jako účastník, ať už jako herec či jako režisér, to byl skvělý prostředek, jak získat bezprostřední zpětnou vazbu a díky tomu tak na sobě či později na svých inscenacích dále pracovat.

 

Aké máte plány do budúcnosti?

Je velká otázka, jestli je v dnešní době si dělat nějaké dlouhodobé plány :) Určitě bych si chtěl přes prázdniny od divadla na chvíli odpočinout. Ale je potřeba připravit ještě podzimní festival Čekání na Václava a zároveň se připravit na zkoušení nové inscenace na hlavní scénu, kterou budeme dělat s Michalem Hábou. Bude to už naše třetí spolupráce a já se na to moc těším. Myslím, že krom skvělého pracovního vztahu se z nás stali i dobří přátelé. A samozřejmě je to příprava Regionů ročník 2022. V neposlední řadě plánujeme nějakou novou inscenaci i se souborem MASO, kde figuruju jako dramaturg a trochu jako spoluautor. Dostali jsme grant, tak musíme vykázat činnost. Práce není málo, ale pořád mě baví, takže co víc si přát. :)

Rozhovor vznikol pri príležitosti festivalu Divadlo európskych regiónov v Hradci Králové 2021. Časť textu bola publikovaná vo festivalovom časopise Hadrián. 

                                                           foto: klicperovodivadlo.cz

                                                               foto: klicperovodivadlo.cz

                                                                 foto: klicperovodivadlo.cz

„Chtěl jsem narušit různá poetická očekávání“

                                                                        foto: draktheatre.cz

Šípková Ruženka, Jakub Vašíček a Divadlo DRAK. Kombinácia, ktorá rozhodne vzbudzuje zvedavosť. Bola som potešená, že som sa o mojej obľúbenej rozprávke mohla porozprávať práve s umeleckým šéfom a režisérom Jakubom Vašíčkom. Prečo sa rozhodol inscenovať Šípkovú Růženku ako maňuškovú grotesku? Ako vníma motív času? A chcel by zaspať na sto rokov ako Ruženka?

 

Kedy ste prvýkrát čítali rozprávku o Šípkovej Ruženke?

Šípkovou Růženku mi poprvé četla určitě moje maminka. Pravděpodobně někdy začátkem 80. let.

 

Čo vás fascinuje na tomto príbehu?

Mám rád iniciační příběhy a rád je také inscenuji. Růženka se tak zařadila po bok Hamleteena, Miloše Hrmy, Bílého Tesáka či Jacka, Hucka a Carolyne. Nejblíže má ovšem k Jitřence z pohádky O bílé lani.

 

Je podľa vás Ruženka aktívnou, alebo skôr pasívnou postavou?

To je velmi zrádný dotaz, zejména má-li na něj odpovědět muž ženě. Přesto si myslím, že nevyhnutelná osudovost tohto příběhu spěje spíše k pasivitě. Ale umím si představit i řadu jiných interpretací.

 

V tejto rozprávke je dôležitý motív času. Pre inscenátorov predstavuje výzvu, nakoľko sto rokov spánku sa dá znázorniť rôznymi spôsobmi. Ako ste vnímali toto dlhé časové obdobie z pohľadu režiséra?

Vycházeli jsme z psychologického výkladu Růženky a alespoň ten náš tvrdí, že oněch sto let má být Růženka chráněna a absolutně nedostupná, a po těch sto letech ochrany je vnitřně připravená, dospělá a způsobilá ku vztahům. Oněch sto let tedy vnímám jako čas symbolický a nemyslím si, že musejí reálně uplynout.

 

Témou „drakovskej“ Ruženky je rodičovský strach, ktorý sa dostáva do kontrastu s dospievaním hlavnej hrdinky. Čo vás viedlo k takémuto inscenačnému kľúču?

Myslím si, že o vztazích mezi rodiči a dětmi, potažmo mezi generacemi svým způsobem vyprávějí všechny iniciační příběhy. 

 

Prečo ste sa rozhodli inscenovať Šípkovú Ruženku ako maňuškovú grotesku?

Po pohádce O bílé lani jsem chtěl k podobné látce přistoupit kontrastně a možná i narušit různá poetická očekávání.

 

Jedným z vašich inšpiračných zdrojov bol aj psychoanalytický výklad tejto rozprávky od Bena Bettelheima. Čím vás zaujal?

Na tomto výkladu je zajímavé, že má vysvětlení pro každý detail té pohádky a zároveň ten obraz, který se z těchto drobných detailů skládá, dává jasný a čitelný smysl. Nemohu ho posoudit odborně, ale divadelně ho rozhodně využít lze.

 

Na Medzinárodnom festivale divadla pre deti Banja Luka 2020 ste za túto inscenáciu získali ocenenie v kategórii Najlepšia réžia. Čo to pre vás znamená?

Ta situace byla velmi bizarní, neboť jsem to ocenění obdržel za nejtužšího Covidu. Vůbec jsem si v tu chvíli neuvědomil, že záznam Růženky se promítá na nějakém festivalu, takže ta zpráva pro mě znamenala velmi nečekanou radost.

 

Čo vám napadne ako prvé, keď sa povie „divadelný festival“?

Že už ani nevím, co to je.

 

Pamätáte si, kedy ste prvýkrát navštívili Medzinárodný festival divadla európskych regiónov v Hradci Králové?

No určitě někdy v prváku nebo druháku na DAMU.

Ako vnímate existenciu festivalových časopisov?

Velmi pozitivně.  Mám rád jakoukoli reflexi.

 

Aké máte ďalšie plány do budúcnosti?

Plánů je spousta. DRAK čeká, doufejme, spousta hraní a zkoušení. Chystáme se hostovat v plzeňské Alfě. A doufám, že se ještě do konce roku podaří nějakou rychle nazkoušenou údernou skopičinou oslavit výročí Buchet a loutek a našeho divadla Športniki.

 

Chceli by ste zaspať na sto rokov ako Šípková Ruženka?

Neboť se jedná o symbolický čas, tak klidně i déle.

Rozhovor vznikol pri príležitosti festivalu Divadlo európskych regiónov v Hradci Králové 2021. Bol publikovaný vo festivalovom časopise Hadrián. 

                                                                    foto: draktheatre.cz

                                                                   foto: draktheatre.cz

                                                                   foto: draktheatre.cz

Matej Feldbauer: Zo začiatku to bolo najmä o hľadaní hraníc

foto: súkromný archív

Ak patríte k pravidelným čitateľom a čitateľkám blogu, tak pri mene Matej Feldbauer nebudete musieť použiť „Google“.  Zakladateľ divadelného zoskupenia Praktikábel je od jesene 2018 súčasťou umeleckého kolektívu Divadla Zrakáč. Ako prebieha proces tvorby s nevidiacimi a slabozrakými hercami a herečkami? Čím mu imponuje autorské divadlo? A prečo by ste si mali vypočuť sériu podcastov tohto divadla? Nielen na tieto, ale aj na ďalšie otázky vám odpovie v nasledovnom rozhovore.

Začnem všeobecnou, ale v tomto období dôležitou otázkou. Ako sa máš?

Jediné, na čo sa môžem sťažovať je bolesť chrbta, tak si myslím, že som na tom relatívne dobre. 

V súčasnosti ste spolu s Paľom Viechom režijno-dramaturgickým duom v Divadle Zrakáč. Kedy sa začala tvoja spolupráca s týmto divadlom?

S Paľkom sme kombo aj v iných súboroch. Zakladali sme spolu ochotnícke divadlo Ľahostajňa, kde sme spolu prvýkrát spolupracovali. Poznali sme sa podstatne dlhšie, ale čo sa divadla týka, nemali sme predtým tú česť niečo spolu tvoriť. Nespomínam to len preto, aby som sa pochválil, ale na základe tejto skúsenosti ma Paľko oslovil, aby som s ním šiel do Zrakáča, keďže tam bol skôr. Moje pôsobenie v tomto súbore sa teda datuje na jeseň 2018, čiže máme za sebou krásne spoločné dva rôčky. 

Divadlo tvoria nevidiace, slabozraké, ale aj vidiace osoby. Zaujímalo by ma, ako prebieha proces tvorby?

Toto je najčastejšia otázka a ja sa vždy snažím zavtipkovať, že jediný rozdiel medzi tým "klasickým" procesom a tým v Zrakáči je ten, že nemáme čítačky... 

Zo začiatku to určite bolo iné - bolo to najmä o hľadaní hraníc, čo si môžem dovoliť, čo si nemôžem, čo môžem od nich očakávať, čo zase nie. Ale koniec koncov je to úplne bežný veľmi tvorivý proces. V niektorých prípadoch treba prihliadať viac na konkrétne zrakové špecifikum, pretože každý a každá z ansámblu vidí/nevidí viac/menej. 

V súčasnosti súbor tvoria traja úplne nevidiaci - dve herečky a jeden herec, traja slabozrakí - v rovnakom pomere, a jeden, pokiaľ viem, bez žiadnych zrakových ťažkostí. No a potom je tam Paľko, ktorý nevidí cez vlasy a ja som farboslepý. 

V apríli 2019 ste uviedli autorskú inscenáciu Ste medzi nami, ktorá vznikla v spolupráci s Činohrou SND v rámci línie dobrodružnej dramaturgie v Modrom salóne. V čom podľa teba spočíva prínos tvorivej metódy autorského divadla?

Najzákladnejším prínosom je proces, ktorý je niekoľkonásobne tvorivejší ako “klasické metódy”. Zároveň považujem za obrovskú výhodu autorského divadla to, že tvorivý tím nie je viazaný na text a na témy úplne cudzích autorov a autoriek (vo väčšine prípadov aj dávno po smrti). Je to oveľa osobnejšie. 

Spomenul si, že metóda kolektívnej tvorby je pre teba osobnejšia, než práca s dramatickým textom mŕtveho autora. Zaujímalo by ma, či máš vo zvyku čítať vo voľnom čase dramatické texty?

Znie to trochu pejoratívne, ale je to skôr myslené tak, že v autorskom divadle rieši tvorivý kolektív témy im blízke a aktuálne. No a keď zoberiem akýkoľvek hotový dramatický text, vždy to bude len interpretácia. Samozrejme, existujú drámy, ktoré tvorcom hovoria z duše a preto po nich siahnu. Nie som výnimkou, ani sa nesnažím vyhýbať im. Čítam ich a snažím sa ich čítať veľa, najmä súčasníkov. Veľmi rád siahnem po Goldflamovi, McDonaghovi, Bariccovi. Handke tiež nie je úplne od veci, ani Tabori či Mayenburg. Až ma trochu zaráža, že mi nenapadá žiadna žena. Hm...

3. decembra 2020 bolo možné vzhliadnuť živý stream z predstavenia Ste medzi nami. Ako z pohľadu tvorcu vnímaš takýto typ umeleckého zážitku?

Vôbec tento prechod do online sveta neodsudzujem. Práve naopak. Som vďačný za to, že mnohé zahraničné divadlá sprístupnili svoj repertoár. Je to samozrejme zážitok iný, ale iné nemusí hneď znamenať zlé. Či?

A z tej druhej strany, keď sme my točili predstavenia, nielen v Zrakáči, tak samozrejme, že ten kontakt s divákom tam chýba. No zároveň sa každý snaží tie záznamy niečím spestriť, tým pádom to už nie je len statická kamera v zadnom rade s otrasným zvukom, ale vznikajú plnohodnotné „podívané“.

V súvislosti so šírením koronavírusu museli byť mnohé divadlá zatvorené, resp. prešli do online priestoru. Máš prehľad o tom, koľkokrát ste s Divadlom Zrakáč hrali pred živým publikom?

V Modrom Salóne SND sú super a raz mesačne pre nás dokázali nájsť termín, čiže od aprílovej verejnej generálky a premiéry (vrátane) sme hrali raz mesačne. Možno s jednou-dvoma výnimkami. V marci sme mali naplánované turné nevídaných rozmerov. Mali sme hrať v Nitre, v Levoči a črtala sa nám aj Žilina, avšak museli sme to presunúť. V rámci Modrého salóna nás zapojili aj do Letných piatkov pred SND, kde sme odohrali koláž predstavenia pretkanú interaktívnymi vsuvkami. Keďže nie všetci členovia mohli prísť odohrať predstavenie v ten dátum, urobili sme z toho taký menší worskhop. Takže rovná sa = osemkrát.

Nedávno ste spustili sériu podcastov, v ktorých divadlo nie je vašou jedinou témou. Kedy sa vám v hlave zrodila táto myšlienka? 

Neviem úplne presne, keďže ten nápad sa nezrodil v mojej kotrbe. Ale bolo to tento rok, keďže 2020 je rok progresívnych nápadov...

Zracast ma osobne veľmi baví a keďže sa v jednotlivých častiach nevenujeme výlučne divadlu, je to zaujímavé počúvanie aj pre úplne cudzích ľudí. Hosťami a hostkami boli rôzne inšpiratívne osobnosti so zrakovým znevýhodnením zo súčasnosti aj z minulosti. Čo-to sa teda človek dozvie o Matejovi Hrebendovi, Louisovi Braillovi, o nevidiacich hudobných skladateľoch a skladateľke, ale aj o momentálne veľmi úspešnom slovenskom športovcovi Jurajovi Prágerovi, či slabozrakom fotografovi pánovi Miškovičovi. Osobne budem veľmi rád, ak sa nám s týmto projektom podarí pokračovať. Je totiž ešte mnoho ľudí, ktorých treba predstaviť svetu!  

Aké máte plány s Divadlom Zrakáč v blízkej budúcnosti?

- Ktovie, uvidíme :) Nové predstavenie má čas, keďže Ste medzi nami má pred sebou ešte kus cesty. 

Podcasty si môžete vypočuť tu:

https://anchor.fm/divadlo-zrak

https://podcasts.apple.com/sk/podcast/zracast/id1534446810?l=sk

https://open.spotify.com/show/5NbOaByHGdTazyVXNQRHJg

foto: Juraj Žilinčár

foto: Juraj Žilinčár

foto: Pavol Urbánek

foto: Pavol Urbánek

foto: rodinný archív

silvestrovský podcast